Neperu se, ale ubránit se dovedu«, říká nejlepší sportovkyně TUL
Karate jako sport i vášeň. Foto: archiv Barbory Znamenáčkové
Karatistka Barbora Znamenáčková zvítězila v anketě Sportovec roku Technické univerzity v Liberci. Třiadvacetiletá studentka tělesné výchovy a geografie na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické TUL loni vítězila doma i v zahraničí. Karate ale nevnímá jen jako sport. Je pro ni zároveň životní cestou.
Jak se dívka dostane ke cvičení karate?
Karate dělám od šesti let. Dostala jsem se k němu přes taťku, který je zakladatelem našeho klubu Karate Sport Relax. Popravdě mě nejdříve mamka – trenérka aerobiku, flexi-baru nebo fitballu, brala s sebou na své hodiny. Tam jsem ale nikdy nemohla vydržet a těšila se, až po naší hodině přijdou karatisti a budu se na ně moci koukat. Ani jsem rodiče nemusela dlouho přemlouvat a byla ze mě karatistka. Rodiče mě do ničeho netlačili. Přesto si myslím, že to ve skrytu duše bylo taťkovo přání.
Nechtěli si na vás kluci něco dokazovat, když věděli, že cvičíte karate a umíte se prát?
Určitě ne. Jsem ještě ke všemu nekonfliktní člověk, který případnou přestřelku začne řešit nejdříve po dobrém. Ještě jsem se s nikým nikdy v reálu „neporvala“ a nepoužila jsem ani žádnou techniku z karate v sebeobraně. Zastávám teorii, že je vždy, pokud je ta možnost, lepší se konfliktu úplně vyhnout. Sebeobraně se přesto aktivně učíme, takže pevně věřím, že kdyby nebylo zbytí, že bych se dokázala ubránit.
Soutěže v karate probíhají jednak v disciplíně kata, což jsou sestavy pohybů, které simulují imaginární boj s útočníky, a jednak v kumite, neboli zápase s lehkým kontaktem. Co je vám bližší?
Oboje má něco do sebe. Jsem kovaná „katařka“. Dlouhá léta jsem závodila pouze v disciplíně kata. Asi tak před pěti lety jsem si ale závody okořenila i disciplínou kumite a musím se přiznat, že mě poslední dobou baví víc. Také se mi v něm teď daří, takže do toho mám velkou chuť. Baví mě na tom nával adrenalinu před každým zápasem a celkový dynamický spád této disciplíny. Disciplína kata je ale samozřejmě stále srdcová záležitost.
Jak často karate trénujete? Dá se vůbec trénink a závodění skloubit se školou?
Vždy vše jde, když se chce. Toho se snažím držet, proto tak nějak zvládám obojí. Tréninky s nástupem na vysokou školu zprvu ztratily na pravidelnosti. To jsem pak ale pokaždé nějakým způsobem dohnala. Momentálně se k tréninkům karate dostanu dvakrát týdně. Snažím se ale udržovat si kondici každý den.
Píšete bakalářskou práci na téma karate a covid. Co jste už zjistila?
Zatím je vše, co se týče bakalářské práce, v procesu psaní. Ale i tak jsem se už dozvěděla, že dva kluby dopadem pandemie zanikly úplně. Což je velmi znepokojující. Respondenti uvedli, že zhruba polovina svěřenců se nevrátila vůbec, týkalo se to hlavně začátečníků. Spousta z nich ztratila i chuť závodit. Některé kluby měly dva roky za sebou skoro nulový nábor a chybějí finance na hrazení základních nezbytností pro chod klubu. Aby to ale nevyznělo jen negativně, tak jsem zaznamenala i pozitivní odpovědi. Trenéři uvedli, že se několik svěřenců vrátilo v lepší fyzické kondici i technikách. Asi v tom hrál roli kontinuální pohyb a zároveň náležitý odpočinek.
Dotkla se vás osobně nějak omezení spojená s covidem?
Covidová situace byla jednoznačně velmi nepříjemná pro všechny sportovce. Občas mi připadalo, jako kdyby byl právě sport nejvíc trestán. Nejdůležitější bylo udržet si optimistické naladění a nedostat se do nějaké apatie a stagnace. Když to bylo možné, šli jsme trénovat ven na stadion i v nepřízni počasí. A musím říct, že venkovní karatistické tréninky měly velký úspěch. Chvíli jsme jeli i online – ale to pouze v té nejhorší situaci. Máme i soukromou tělocvičnu, kam jsme se sestrou chodily často trénovat. Ale rozhodně jsem se těšila, až se vše vrátí do normálu. O to víc si vážím toho, že můžeme cvičit bez omezení.
Studujete tělesnou výchovu, takže musíte být sportovně všestranná. Je přesto nějaký sport, který moc nemusíte nebo se s ním potýkáte?
Ano, tady na fakultě jsem si zahrála už na gymnastku, basketbalistku, atletku, fotbalistku, plavkyni a podobně. Určitě jsem za svůj základ ze sportovní rodiny vděčná a ve spoustě předmětů mi to velmi pomohlo. Jednoznačně vím, že ze mě nikdy nebude maratonská běžkyně. Zaběhat si jdu, ale musím se k tomu vcelku přemlouvat. S tím se úzce pojí atletika, která mi zde na škole dala zabrat asi nejvíc. K srdci mi taky moc nepřirostl fotbal (smích). Jinak asi nemůžu říct, že bych nějaký sport vyloženě neměla ráda.
A pokud byste nedělala karate, jaký sport by vám byl nejbližší?
Myslím, že bych zůstala u bojových umění. Dost mě baví boj na zemi, k čemu se blíží grappling, ten nepovoluje údery a kopy. Ale upřímně mě od tohoto odrazují fotky slečen, které mají celý obličej od krve. Na karate to také občas ujede, ale oficiálně je to bezkontaktní sport.
Co pro Vás vlastně dnes karate znamená?
Určitě to není jen sport. Karate vychází z hluboké filosofie a rozhodně to není pouze o „fyzické zdatnosti“. Vyžaduje obrovskou soustředěnost, trpělivost a vytrvalost. Jako u každého sportu je zde důležitá určitá psychická zdatnost a psychohygiena. Karate pro mě znamená hodně. Použiji známou frázi: není to sport, ale životní styl. V tomto případě to opravdu sedí a myslím, že bych se na tom shodla s většinou karatistů, kteří vytrvali. Moc děkuji taťkovi, který nás v klubu neučí jen skvělé fyzické zdatnosti připravenosti na závody, ale také pokoře, vzájemnému respektu a úctě.
Zvítězila jste v anketě Sportovec roku TUL 2021. Jak vy osobně hodnotíte uplynulou sezónu a na jaký výsledek jste nejvíc pyšná?
I přesto, že byla sezóna velmi okleštěná právě covidovou situací, hodnotím ji velmi pozitivně. Mně udělaly velkou radost medaile z národních pohárů, kde jsem v kumite porazila své dlouholeté soupeřky. Také na světovém poháru v rakouském Bregenzu se dařilo a odvezla jsem si dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili.
Jaké máte ještě sportovní sny?
Na tuhle otázku nerada odpovídám. Já upřímně nemám konkrétní sportovní sny, jako uspět na nějaké soutěži nebo závodech. Závodím velmi ráda a vždy se na dané závody, které nás čekají, řádně připravím a věnuji tomu velkou míru své pozornosti. Ale moje vize směřují spíše k celkovému rozvoji osobnosti a karate je toho nedílnou součástí. Chci se také zlepšovat i v roli trenérky, kterou dělám od svých šestnácti let.
Kdybyste měla říci, co vám dalo karate do života, co by to bylo?
Rozhodně sebedůvěru. Bez víry sama v sebe to zkrátka nejde. Myslím, že jsem se velmi dobře naučila přijímat prohry a vytěžit z nich co nejvíce ve svůj další rozvoj. Zároveň přijímat výhry s pokorou. Také aktivně využívat své silné stránky a lépe snášet stres v různých formách. Rozhodně mi dalo i určitou dávku empatie vůči druhým lidem.
Je možné, že jste teď někoho inspirovala. Doporučila byste cvičení karate i spolužákům nebo ostatním lidem?
U karate je fajn, že není nikdy pozdě začít. Určitě karate doporučuji všem, kteří mají zájem se rozvíjet nejen po fyzické stránce, ale i po té duchovní. Chce to hlavně si uvědomit, že to děláte pro sebe, a ne pro nikoho jiného. Já bych hlavně doporučila, ať si každý najde něco, co ho baví. Ať každý dělá věci, které mu přinášejí radost a najde si nějakou aktivitu nebo činnost, která ho zaručeně vždycky dostane z nějakého splínu nebo špatné nálady. To je v dnešní době velmi důležité.
Adam Pluhař
